New Genus | 5.díl

3. července 2013 v 19:39 | Anie*

5.díl
Anie*, W.



"No, tak zlomené to není, ale pro jistotu to dáme do sádry."
"Super," ironicky jsem řekla a převrátila oči. Lepší už to být vážně nemůže. "A jak dlouho jí budu muset mít?"
"14 dní," odpověděl doktor rychle. No ještě, že jen 14 dní. To nějak přežiju. Ale on za to bude pykat. Až mi tu sádru sundají, zřídím ho tak až se z toho posere. Tohle mu vážně nedaruju. Nejen, že to znamená 14 dní bez mého druhého já, ale taky ne zrovna moc pěkných čtrnáct dní ve škole. Jelikož jsem pravák a ten vůl mi zrovna tu pravou pohmoždil, nebo či co, tak nemůžu ani psát. Možná to přijde super, ale mě to super nepřijde. Protože pak to všechno dopisovat. O bože, ani na to raději nechci myslet.
"Hotovo," vyrušila mě z mého přemýšlení sestra, která mi ruku sádrovala.
"Super," seskočila jsem ze židle.
"Dovnitř by se neměla dostat voda a opatrně s tou rukou. A opatrně než ta sádra zaschne. Za čtrnáct dnů přijďte," dala mi nějaký papír a já jen přikývla. Vykročila jsem z ordinace a šla konečně domů. Tak dlouho mít ruku v sádře a ještě pravačku. Skvělé! Idiot, vše je kvůli němu. Vyšla jsem z nemocnice a zase tam stál.
"Proč mi pořád ničíš život?" vydechla jsem nešťastně.
"Kvůli mně máš ruku v sádře, takže ti teď budu pomáhat," řekl spokojeně.
"Ale nikdo se tě o to neprosil," zpražila jsem ho a obešla. Chvíli jsem ho neviděla, ale pak za sebou slyšela známé kroky. Otočila jsem se a zase ho viděla.
"Já ti říkal, že ti budu pomáhat," dal ruce vzhůru.
"No tím, že jdeš za mnou, mi moc nepomáháš. Pojď vedle mě aspoň, když slyším kroky, tak si myslím, že jde nějaký úchyl," otočím se zpět na svou cestu a čekala, než dojde ke mně a šel zároveň se mnou.
"V kolik jdeš zítra do školy?" zněla jeho první zvědavá otázka.
"Vzhledem k tomu, že mám ruku v sádře," zvedla jsem pravačku," a touhle píšu, tak do školy nejdu," rozhodla jsem se a trošku se pousmála, jelikož se vyhnu písemce z ekonomiky a biologie.
"Aha," řekl nešťastně a dál se už neptal. Došli jsme až k našemu domu. Zastavila jsem se před brankou a čekala, co se bude dít.
"No…" začala jsem.
"Ta ruka mě mrzí," podíval se na mě mile.
"Jo, to je dobrý… Tak se měj," otočila jsem se k brance a rychle vplula do naší zahrady. Došla jsem k domovním dveřím a zazvonila. Za chvíli už ve dveřích stála mamka.
"Co se stalo?" vyděšeně se na mě podívala.
"No já. Poprala jsem se s černým vlkem, ale hlavně to neříkej tátovi," vychrlila jsem na ní tyto informace a pak už běžela do svého pokoje. Nechci si vyslechnout dlouhé kázání, kterým by mě zase matka poučovala. Na to už dneska vážně nemám náladu.
Zamkla jsem dveře a lehla si na postel. Zavřela jsem oči a uvažovala o všem, co se za poslední dobu stalo. Pořád nechápu, proč za mnou pořád leze. Měl by se ode mě držet dál, tak jako já od něj. Kdyby se tohle dozvěděl táta, tak mě zmlátí do bezvědomí. A to myslím vážně. On je toho schopný. Nejsem zrovna to oblíbené dítě. Jo bohužel má sestra, o které jsem se ještě nezmínila, je vždy ve všem lepší. Ona je miláček rodiny, to já jsem to zlo, co se narodilo.
"Summer!" uslyšela jsem hlas své matky u dveří. Bušila do nich.
"Nechte mě být," křikla jsem.
"Summer, otevři, nebo ty dveře vyletí z pantů!" ozval se tentokrát hlas mého otce. Neposlouchala jsem ho. Jo vlastně poslouchala, ale nedělala to, co po mě chtěl.
"Já ti to říkal!" Ozvala se šílená rána. A jak řekl, tak udělal. "Něco jsem ti o černých vlcích říkal, ale ty stejně se s ním budeš bavit!" přišel ke mně a vrazil mi facku.
"Já se s ním nebavila, to on za mnou pořád leze!" křikla jsem na něj.
"Jo jasně to ti tak budu věřit a teď vypadni z mého domu!"
"Cože?" zarazila jsem se. "Tati!"
"Buď odejdeš z mého, nebo tě vyprovodím sám" založil si ruce na prsou a díval se na mě zabijáckým pohledem. Mamka položila ruku na jeho paži.
"Edwarde" špitla, ten se jen na ní podíval, jen aby byla zticha.
"Takže, ty jim povolíš na naše území vstoupit, ale pykat mám za to já" křikla jsem naštvaně. Kdyby to tak nebylo, nemusela bych čelit vyhazovu.
" O tohle nejde! Sbal se a vypadni, co nejdál odtud!" křikl varovně.
"Zaslouží se dozvědět pravdu!" křikla tentokrát matka a odešla z místnosti. Vykulila jsem oči.
"Moc tak nekoukej a dělej! Za deseti minut si pro tebe přijdu!" odešel z pokoje a proražené dveře nechal tak. Vytáhla jsem kufr zpod postele a naházela tam komínek triček, kalhot, boty a dvě bundy, více se toho totiž nevlezlo. Vzala jsem taky velkou příruční tašku, kde jsem si dala kosmetiku, notebook a nabíječku k mobilu. Kufr jsme si postavila, dala na něj tašku a vzala si na sebe bundu, jelikož, jak mé uši zbystřili, venku byl vítr. Došla jsem s věcmi před hlavní dveře a z kuchyně jsem slyšela vzlyky a prosebná slova mířená na mého otce.
"Edwarde, moc prosím. Nechej jí žít tady, je to naše dcera!" slyšela jsem matčina slova. Přišla jsem tiše do kuchyně, kde stáli oba dva, a já si odkašlala.
"Holčičko" přispěchala ke mně matka a vroucně mě objala. Matka vlčice. Pohladila jsem jí po vlasech a dal jí polibek na tvář.
"Bude se mi stýskat" setřela jsem jí taky další slzu, která se jí vydrala na povrch. Obrátila jsem se k otci, chtěl něco říci, ale já se otočila a mířila svou cestu ke hlavním dveřím domů. Vzala jsem kufr za úchytku a šla vstříc novým cílům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama