I see you | 7.díl

4. července 2013 v 20:29 | Anie* |  I see you

7.díl
Anie*



Stěží jsem doletěla k prvním dveřím a vytáhla svůj zázračný klíček, který mi umožní přístup z jakýchkoliv dveří do mého bytečku tady na zemi. Ovšem když jsem se ho snažila zastrčit do zámku, nešlo to. Zacloumala jsem ji, ale pořád nic.
"Co to ksakru je?" zanadávala jsem si. Po několika marných pokusech, i v jiných dveřích, jsem to vzdala. Byla jsem totálně vysílená a neschopna udělat ještě několik kroků. Nechápala jsem, co se to semnou děje. Dobelhala, a to do slova, jsem se k první lavičce a sedla si na ni.
"Není vám něco?" přistoupila ke mně starší dáma a hodila na mě ustaraný pohled.
"Cože?" vyhrkla jsem ze sebe překvapením. Mám přeci zapnutou neviditelnost! Ale jak to, že mě vidí, asi už moc dobře nefunguje. Starší dáma se na mě neustále dívala milým pohledem. Nadzvedla jsem koutky úst a pohled jí oplatila.
"Jsem v pořádku," vyloudila jsem na konec ze sebe a ona pak odešla. S neuvěřením, co se to děje, jsem stále seděla na lavičce a zírala do prázdna. Byla tma. Kupodivu, vždyť je za patnáct minut deset. Můj instinkt pro čas naštěstí nezklamal.
Niall:
Zalapal jsem po dechu a pořád tomu všemu nějak nemohl uvěřit. Moc informací najednou. Seděl jsem stále na posteli a zíral na okno, kterým před chvílí vyletěla. Ano VYLETĚLA! Také to stále nedokážu pochopit, že něco takového, jako jsou andělé, opravdu existuje. Ne jenom andělé, ale také i něco, čemu ve zkratce říkají P.A.Č. Tohle je už vážně na hlavu.
Mnul jsem si třesoucí se ruce a všiml si, že klika dveří mého pokoje se opět zapohybovala. Někdo za nimi ji lomcoval a snažil se dostat dovnitř. Teprve až pak mi došlo, že je zamčeno. Postavil jsem se na nohy a došel ke dveřím. Otočil jsem klíčem ve dveřích a otevřel.
"Konečně! Nialle!" Vykřikl na mě Liam a vyděšeně se podíval.
"Co je proboha?" máchl jsem mu rukama před očima.
"Už tu na tebe snad půl hodiny klepeme. S kým ses to tu bavil do háje!?" nechápavě se na mě podíval.
"Já?"
"A kdo asi? Svatý Dindy?"
"No já s nikým, to se vám asi zdálo, ale…Musím jít," oblékl jsem si na sebe mikinu a vyběhl pryč z pokoje.
"Kam letíš?" Uslyšel jsem za sebou Zaynův hlas, ale ignoroval jsem to. Vyběhl jsem ven a porozhlídl se po okolí. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. To že je skoro deset hodin večer mi opravdu problém nedělalo. Jen tak jsem se procházel ulicemi, když v tom jsem ji opět zahlédl. Byla to velká dálka, ale já si byl jisty, že je to ona. Hlavu měla složenou v dlaních a jen tam tak seděla. Přiblížil jsem se k ní, abych se ujistil, že je to doopravdy ona. A byla. Byla to ta samá Etherai, která seděla ještě před chvíli u mě v pokoji. Anděl Etherai. Tak divné to je, ale přitom pravdivé. Došel jsem až k ní a posadil se vedle na lavičku.
"Co tady děláš?" upřela na mě své pronikavě zelené oči, které byly momentálně zalité slzami. Utrápeně jsem se na ní podíval a nevěděl, co mám dělat. Byla tak smutná a nešťastně se na mě dívala. Chtěl jsem něco říct, ale nezmohl jsem se slova.
"No?" pobídla mě a setřela si slzy.
"Já-já jen jsem se šel projít…" pohodil jsem rameny, "co se stalo?" Upřímně jsem se na ní podíval. Nic neříkala, jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Z očí jí steklo zase pár slz a pohlédla na mě. Bylo mi jí tak líto. Napřáhl jsem k ní ruku a prsty setřel její slzy.
"Tohle ticho mě opravdu ubíjí ještě, když tě vidím takhle smutnou. Řekneš mi, co se stalo?"
"Nialle já jsem tak hloupá. Všechno jsem si pokazila. Já myslela, že mě jen nějak potrestají, ale…" selhal jí hlas a znovu se rozplakala, " všechno mi vzali. Úplně všechno! Proč to udělali!? Měla jsem právo ti to říct!"
"Co? Co ti vzali a kdo?" překvapeně jsem se na ní podíval.
"To Gunard! Kvůli tomu, že jsi mě viděl, že jsem ti to řekla, že jsem byla tak hloupá! Všechno mi vzali. Křídla, mé schopnosti, přátelé, které jsem měla tam nahoře a teď nemám nic a nejhorší na tom je, že vím to, že jsi v nebezpečí!"
"Takže v podstatě je to moje vina," provinile jsem na ni pohlédl. Opět zavrtěla hlavou. Z očí se jí neustále kutálely slzy a to mě ubíjelo nejvíce. Tak krásně stvoření a je tak smutné a já na tom mám vinu.
"Není to kvůli tobě, můžu si za to sama. Já měla bych jít," postavila se, ale pak se sesunula zpátky na lavičku, "já vlastně nemám kam jít," povzdychla si.
"Ale máš, půjdeš semnou," chytil jsem ji za ruku a vstal. "Opovaž se protestovat," usmál jsem se na ní. Pokusila se o menší úsměv a pak vstala. Kdybych ji nedržel, asi by se svalila na zem.
"Něco vymyslíme a ty ukážeš tomu Gunalovi, že udělal blbost, když ti všechno vzal."
"Je to Gunard," zasmála se a to mě zahřálo u srdce, když jsem ji viděl smát se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama