I see you | 2.díl

4. července 2013 v 20:17 | Anie* |  I see you

2.díl
Anie*



"Kluci, to neuvěříte, koho jsem potkal!?" vletěl do pokoje Niall, jako postřelená husa. Kluci však místo toho, aby zareagovali na jeho otázku, se rychle zvedli z gauče a začali máchat kolem sebe rukama.
"Kde si prosím tě byl?" zeptali se vyděšeně.
"To není důležité. Hej, ale kdybyste viděli…" nedořekl, protože mu Zayne skočil do řeči.
"Není důležité? Nialle chtěli jsme pomalu volat policii, řekl si, že si půjdeš maximálně na hodinu zaběhat a už jsi pryč skoro šest hodin!" Teď začala pro blonďatého zpěváka, ta trapnější část. Zakřenil se a spustil.
"No víte kluci, já se tak trošku ztratil, ale to fakt není důležité. Potkal jsem jednu úplně krásnou holku." Vyjádřil se.
"To je sice super, ale já jsem unavený jak prase, chci spát a myslím, že nejsem jediný."
"Harry má pravdu," souhlasil vedle kudrnáče Liam, "pojďte spát."
Takže už vím kdo to je. Vím, že to není hezké, ani by to nebylo moc příjemné člověku, který by to věděl, ale jsem hold strážný anděl a musím se svým svěřencům dívat hezké. Ujasněme si to. Za prvé. Jmenuje se Niall Horan. Za druhé. Není z Londýna. Za třetí. Sotva prolezl pubertou, prostě devatenáctiletý adolescent. Za čtvrté. Hraje na kytaru -> fakt roztomilý. Za páté. Má křivé zuby, což vysvětluje ty rovnátka a je to zpěvák v kapele. Sečteno, podtrženo je to anti můj tip. Hlavně teď musím zaletět zpátky za Gunardem a zeptat se ho, proč ho mám vlastně hlídat a dát mu hlášení, o tom, že objekt byl nalezen.
Letím, letím, bacha letadlo, páni to je fakt výška. Támhle je Gunard.
"Mistře, objekt… Ehm… našla jsem svého svěřence." Poslušně jsem ohlásila.
"To je dobře. Potřebuju, abys ho hlídala."
"Ale před kým, nebo čím?" zeptala jsem se a on mi na to hned bystře odpověděl.
"Pokud budeš mít štěstí, nebudeš toto muset vůbec řešit."
"Ale jako jeho strážný anděl bych to měla vědět." Zaprotestovala jsem už trošku naštvaně.
"Říkal jsem, že to není důležité. Tak se vrať zpátky na zem. Tady máš klíče od tvého bytu a běž."
"Fajn. Díky." Otočila jsem se a skrz bílé mraky jsem se snesla dolů. Přistála jsem u prvních dveří, které jsem viděla a vytáhla z kapsy kalhot diamantový klíč. Ten ačkoli jak byl zámek dveří velký, ty dveře otevřel. Miluju tenhle klíč. Každými dveřmi na tomto světě se můžu pomocí něj dostat do svého pokoje.
Vevnitř to nebylo bůhví nějak honosné, ale kouzelné to bylo každopádně. Peřiny postele se samy ustýlaly, v lednici nikdy nedošlo jídlo, voda ačkoli tam nevedlo žádné potrubí, tekla (nemluvě o záchodu) a uklizeno bylo pro moji štěstěnu vždy. Jsem sice anděl, který musí hlídat, takže má velkou zodpovědnost, ale oproti tomu jsem línější než všichni lenochodi.
Vychází slunce, kouknu se na to mačo jestli je už vzhůru, i když o tom pochybuju. Proč jsem vůbec já nešla spát? Protože já spát můžu, ale k životu ho nepotřebuju, jestli se tomu vůbec dá říkat život. Spíš nějaká prazvláštní existence.
Hodila jsem na sebe neviditelnost a vydala se ven. Z pokoje jsem vyšla, ale nebyla jsem u těch samých dveří, kterýma jsem vešla, ale u dveří hotelového pokoje. Přímo naproti toho jejich. Prošla jsem jako duch dveřmi a ocitla se v nehorázném smradu. Já fakt nevím, co tu dělají, ale mám takový pocit, že ta hnijící pizza na jejich stole se právě probouzí k životu. Prošla jsem obývací prostorem a vešla, nebo spíš prošla zdmi, do Niallova pokoje. Ten tam ležel vyvalený na posteli, holý pupek a nejsem si tím jistá, ale asi mu teče z pusy. Postavila jsem se přímo vedle jeho postele. Všechno tu vypadá v klidu. Rozhlédla jsem se a až na jeho pyžamo s medvídkem vše vypadalo v normálu.
Šepot. Je to šepot, to co slyším? Počkat, husina, to není dobré znamení. Zvedla jsem hlavu a nad námi se vznášela jakoby černá mlha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama