I see you | 1.díl

4. července 2013 v 20:16 | Anie* |  I see you

1.díl
Anie*



"Etherai, myslím, že jsi už dosáhla dostatečného poznání o tomto světě a co všechno můžeš dokázat. Proto dnes dostaneš svého prvního svěřence." řekl Gunard.
"Děkuji Vám, mistře."
Můj první svěřenec. Jsem celkem nervózní. Bude to žena či muž? Dítě či stařec? Jen doufám, že ho dokážu ochránit. Na světě je tolik zla.
Zatřepetala jsem se křídly a vznesla se do proudu bílých oblaků, které směřovaly do světa lidí. Náhle jsem se objevila nad městem. Slunce už dávno nesvítilo, byla už hluboká noc. Na nebi svítily hvězdy, ale bylo to ničím oproti záři světel města pode mnou. Už to vidím, tu jasně bílou tečku, která vyniká mezi ostatními světly. To je on. Můj svěřenec. Začala jsem klesat směrem k oné bytosti. Snesla jsem se do jedné z bočních ulic Londýna. Nikdo tam nebyl, tak jsem mohla bez obav provést přeměnu. Bílá křídla mi zmizela a můj bledě modrý hábit se přeměnil do pohodlného trička a džínů. Na nohou se mi objevily pohodlné tenisky a na pravé ruce se mi blyštily stříbrné hodinky. Můj svěřenec je blízko. Cítím ho. Jde po jedné z hlavních ulic, ale stále ještě nevím, kdo to je. Chvíli jsem jen tak šla, za tím bílým bodem, který mě směřoval k mému cíli. Pak jsem ho konečně uviděla. Stál pod jednou z kovových lamp. Jeho světlé vlasy kontrastovaly s okolní temnotou parku. Zřejmě něco hledal. Přistoupila jsem k němu.
"Mohu vám nějak pomoci?"
"Ano, dobrý večer. Prosím vás hledám hotel Good Syndrom, ale v téhle zatracené mapě ho nemůžu najít." Odpověděl mi. V tu chvíli okamžitě zafungovala má přirozená gps v mé hlavě.
"Máte štěstí, mám to po cestě. Mohu vás tam odvést."
"Tak to mám opravdu štěstí. Děkuji vám." Přidal k tomu milý úsměv.
"Tudy." Ukázala jsem rukou a my se rozešli směrem ven z parku.
"Mimochodem, já jsem Niall." Představil se mi, ale jak se mám představit já. Nemůžu mu říct, že se jmenuji Etherai. Je to až moc nezvyklé jméno. Vlastně se vůbec neobjevuje na tomto světě.
"Ehmm," rychle přemýšlej, "Ehmm," rychle žvástní, první jméno, co tě napadne, "Ehmm," nemůžu mu říct, že se jmenuju Pavel. Rychle první ženské jméno, "Ehmm, já jsem Eva." Panebože Bůh mě zabije. Pane bože! Sakra!! Nepoužívej boží jméno nadarmo.
"Těší mě." Vykoktala jsem ze sebe nějakou prazvláštní silou. První svěřenec, už takový trapas. Ty oči, kterýma se na mě díval, když jsem na rychlo vymýšlela své jméno, nikdy snad nezapomenu. Vypadal, že přemýšlí, jestli má raději zavolat do blázince, nebo dřív rychle zdrhnout.
Došli jsme na hlavní třídu a mě nedalo. Musela jsem se zeptat.
"Co děláte ve dvě hodiny ráno uprostřed Londýna?" zeptala jsem se.
"No jak Vám to mám, vysvětlil, aby to nevyznělo moc trapně. Prostě jsem se ztratil. Šel jsem si prostě zaběhat, před tím než půjdu spát a najednou ejhle já nevím, kde jsem. Mobil jsem si ke svému štěstí nechal na pokoji. Takže asi tak. A co vy jste dělala ve dvě hodiny ráno v parku?" zeptal se mě. Ale kuš! Další otázka, na kterou nevím odpověď. Rychle mysli. Už zase začíná mít ten pohled. No tak jsem 300 let stará a nedokáže vymyslet odpověď na tak hloupou otázku. Už to mám!
"Vracím se domů od kamarádky." Pak jsme šli celou cestu k hotelu potichu, dokud jsme konečně nedošli k proskleným dveřím pěti hvězdičkového hotelu.
"Děkuji Vám. Kdyby nebylo vás, asi bych se na tuto noc stal bezdomovcem." Poděkoval mi.
"Nemáte vůbec zač, přeji hezkou dobrou noc." Usmál se na mě a nadechl se. Beztak se mě chce zase na něco zeptat.
"Uvidím vás ještě někdy?"
"Nevím, jestli je to pravděpodobné, ale nemožné to není." Konečně otázka, na kterou znám bez dlouhého uvažování odpověď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama